Stručný přehled historie Skandinávie
Dějiny osídlení Skandinávie se začínají psát po skončení doby ledové. Oteplování klimatu od 8. do 2. tisíciletí př. n. l. umožnilo postup prvních skandinávských obyvatel dále na sever. Nejprve bylo osídleno území Dánska a nejjižnějšího Švédska.
Do 7. tisíciletí př. n. l. bylo území Skandinávie tundrou s minimem stromů. Postupně se díky oteplování začala formovat severská tajga. Osídleno bylo území většiny jižního Švédska a jižního Norska. V zimě se obyvatelstvo stěhovalo na jih. V 6. tisíciletí př. n. l. byl jih Skandinávie pokryt smíšenými lesy a žilo zde několik lovecko-sběračských kultur, v 5. tisíciletí př. n. l. se jižní obyvatelé Skandinávie, příslušníci kultury Ertebølle, naučili od jižních sousedů hrnčířství. Do roku 3000 př. n. l. se naučili obdělávat půdu a expandovali na sever.
Koncem 3. tisíciletí byli poraženi kmeny, jež zřejmě hovořily praindoevropským jazykem. Staly se součástí kultury se šňůrovou keramikou (2800 - 2300 př. n. l.), původem z Uralu, rozšířené ve většině Evropy. Z 2. tisíciletí př. n. l. se dodnes dochovaly bronzové a zlaté artefakty přivezené ze střední Evropy i Středomoří. Ve Skandinávi vzniká první vyspělejší civilizace. Kvetl obchod s jantarem. Z této doby pochází mnohé skalní malby, psaný jazyk však nikoliv. Klima bylo teplé, později se však ochladilo a germánské kmeny byly zatlačeny na jih. V 1. tisíciletí př. n. l. přichází předrománská doba železná.
V době románské je Skandinávie v kontaktu s Římem a nachází se často na periferii říše. Právě z Říše římské se do Skandinávie dováží nejvíce zboží. V 5. a 6. století n. l. se ve Skandinávii rozšiřuje povědomí o cenných kovech typu zlata a stříbra, Germáni se s nimi vracejí z četných nájezdů proti Římu. Pád Říše římské je začátkem železné doby germánské, na jejímž počátku se již hovoří přímo o Dánech a o Švédech. Severská kultura a stavba lodí začíná připomínat pozdější kulturu vikingskou.
Vikingský věk se datuje od roku 793, kdy se Vikingové dostávají na Bristské ostrovy. Od roku 800 začínají osílovat dobytá území a dostávají se do Skotska, Anglie, Grónska, Faerské ostrovy, na Island, do Irska, ale i na Sicílii a do Ruska. Švédové expandují na východ, Norové na západ. Vikingové založili Dublin. Za konec vigingské éry se považuje rok 1066, kdy seveřané neúspěšně bojují o Anglii, kterou nakonec dobývají Normané.
Vikingové měli silný vztah k severské mytologii, christianizace zde proto probíhala pomalu a později než jinde v Evropě. První bylo Dánsko, kde se o přijetí křesťanství zasloužil král Harald Modrozub kolem roku 980. V Norsku prosadili křesťanství králové Olaf Tryggvason (995–1000) a Olaf II. Heraldsson (1015–1030) díky četným anglickým misiím. Pohanství bylo vytěsněno, občas perzekuováno. Island přijal křesťanství kolem roku 1000. Ve Švédsku byly větší náboženské boje, z nichž vyšlo křesťanství vítězně až ve 12. století.
Ve středověku se království Dánska, Norska a Švédska spojila v personální unii zvanou Kalmarská unie (1397–1520/23). Její součástí byl i zprvu ryze norský Island, jenž se jako závislé a izolované území dostal do dlouhého období úpadku. Vzdání se suverenity vyústilo ve 30. letech 15. století v 70letý konflikt. Švédové se bránili expanzi Dánska a jeho roztoucímu vlivu v Evropě a snažili se zbavit je vládnoucího postavení v unii. V roce 1520 Dánsko pod vládou Kristiána II. nad Švédskem zvítězilo, vzápětí se však z jeho území stáhlo. V roce 1523 byl švédským králem zvolen Gustav Vasa a Švédsko se stalo nezávislým. Tak skončila Kalmarská unie.
V polovině 16. století se do Skandinávie dostala reformace. Území se brzy stalo výspou luteránství. Nejrychleji ovlivněno bylo územně obrovské Dánsko, jehož součástí bylo i dnes německé Šlesvicko-Holštýnsko, kam se teze německého reformátora dostaly již počátkem 20. let. Jejich dánským protagonistou byl mnich Hans Tausen. Po roce 1536 se stalo luteránství oficiálním náboženstvím Dánska-Norska. Postupně se evangelické náboženství dostává i do dnešního Švédska, Finska a na Island.
Severská království se účastnila Třicetileté války, náboženského konfliktu a mocenského boje katolických Habsburků proti protestantským zemím, v letech 1618–1648. Protestanskému Německu pomohl z politických a náboženských důvodů nejprve dánský král Kristián IV., poté švédský král Gustav II. Adolf. V té době již bylo Švédsko velmocí po územní expanzi díky vítězným válkám s Ruskem, Litvou či Polskem ze začátku 17. století. O tento úspěch se zasloužil král Karel IX. Naopak Dánsko v té době strádalo porážkami.
Proti Švédské expanzi se ve Velké severní válce v letech 1700–1721 postavilo Rusko, Dánsko-Norsko a Sasko-Polsko. Po mírových smlouvách stockholmské a nystadské připadlo dříve švédské pobaltí Rusku, jež se tak stalo velkým hráčem evropské politiky. Island, stále v područí Dánska-Norska, prochází katastrofou po výbuchu sopky Laki roku 1783, pročež vymřela většina dobytka a až čtvrtina lidí.
V napoleonských válkách začátkem 19. století vehnal britský útok na Kodaň Dánsko-Norsko do francouzské náruče. Oslabení Dánska-Norska chtělo využít Švédsko, leč neúspěšně. Poté se spojilo v koalici proti Napoleonovi. Ta však selhala, když se Rusko spojilo s Francií a na dalších 100 let obsadilo dosud švédské Finsko. Švédsko s Ruskem o finské území neúspěšně bojovalo ve Finské válce. Po porážce Napoleona se Dánský král vzdal trůnu a norský parlament (Storting) si zvolil svým králem krále švédského. Norsku však zůstala značná autonomie.
Mocenské spory o nadvládu nad Norskem v této zemi vyvolaly vlnu nacionalismu a touhy po nezávislosti a nastupuje národní obrození, jehož výsledkem bylo roku 1905 samostatné Norsko. Podobným vývojem si prošlo etnicky odlišné Finsko pod nadvládou Ruska, kde zejména v druhé polovině 19. století vzrostla akcentace lidové slovesnosti a finského jazyka a národa toužícího po sebeurčení a nezávislosti jak na Švédsku, tak na Rusku. V 19. století se také ozývá Island, po rozpadu Dánska-Norska v područí Dánska. Roku 1874 získává ostrov autonimii.
V polovině 19. století vzniká skandinavistické hnutí, skandinavismus, prosazující sjednocení a spolupráci skandinávských států. Jeho činnost se výrazně projevila v norsko-švédské pomoci Dánsku v bitvě o Šlesvicko. V roce 1873 se Dánsko se Švédskem, nikoliv však Norsko, spojily do měnové unie, jež končí až s I. světovou válkou.
Průmyslová revoluce a industrializace přichází až ve 20. století, zejména s I. světovou válkou. Skandinávie zůstává dlouho zemědělská, v 19. století je industrializované pouze Dánsko. Zejména v letech 1860–1890, ale i poté, prochází Skandinávie velkými emigračními vlnami. V důsledku poklesu mortality roste počet obyvatel a s tím též nezaměstnanost. Lidé, zejména z Norska a Islandu, hledají lepší ekonomické podmínky a podmínky pro vyspěleší zemědělství. Nejčastěji emigrují do USA, Kanady a Austrálie.
V I. sv. válce zůstaly skandinávské země neutrální, pro námořní styky s Británií však jejich loďstva trpěla pod německými útoky. Po válce získává nezávislost Finsko (1917) a Island (1918) a ve Skandinávii se vytvářejí moderní sociální státy.
Ve II. sv. válce napadlo Německo roku 1940 Dánsko a Norsko. Dánsko se vzdalo rychle, Norsko až po větším boji. Král odešel do exilu a v zemi vládla kolaborantská vláda Vikuna Quislinga. Island byl naopak v témže roce obsazen Británií a později sloužil jako základna USA, čímž si spojenci pojistili jeho neobsazení Německem. Snahy o likvidaci norských Židů začaly roku 1942, dánských 1943. Norům se podařilo zachránit přes polovinu Židů, Dánům dokonce 96 %, jež posílali v lodích do neutrálního Švédska, které Německo potřebovalo pro dodávky oceli. Navenek k Německu tolerantní Švédsko pomáhalo uprchlým Židům a v Zimní válce podpořilo Finsko.
Po válce probíhaly debaty o skandinávské vojenské unii, jež však byly zastíněny studenou válkou. Island, Norsko a Dánsko se nakonec staly zakládajícími členy NATO, Finsko se Švédskem nikdy nevstoupily. Roku 1952 se všechn pět států sjednotilo v Severské radě, regionální geo-politické organizaci a roku 1954 v Severské pasové unii, jež občanům těchto zemí umožňovala cestovat v rámci unie bez pasu a usazovat se bez povolení k pobytu.
Dánsko se po referendu v roce 1972 stalo členem EHS (1973), Švédsko s Finskem se připojily již k Evropské unii v roce 1995. Některé teorie hovoří o tom, že se státy nechtěly integrovat dříve z obavy reakce tehdejšího Sovětského svazu, s nímž sousedily. Norsko zůstává mimo EU po zamítnutí integrace ve dvou referendech v roce 1972 a 1994. Island též není členem EU. Všechny skandinávské státy jsou však členy Schengenského prostoru.