Literatura

 

V severské, méně často skandinávské literaturře psané finsky či jazyky severogermánskými pozorujeme jak rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a národy, tak jisté společné rysy tuto literaturu prostupující. V dějinách skandinávské literatury se často setkáme se stejným fenoménem postupně typickým pro všechny severské země, byť s nestejným časovým vymezením a odlišným názvem. Je nesporné, že zejména moderní skandinávská literatura výrazně ovlivnila dějiny evropské, příp. světové literatury vůbec. V současné době patří skandinávští autoři v celé Evropě k jedněm z nejpopulárnějších, zároveň však k jedněm z nelépe uchopitelných a definovatelných. Již notoricky známý pojem severské detektivky tuto charakterizovatelnost dokazuje. 

 

K současné podobě dospěla literatura postupným vývojem počínaje runovými nápisy psanými v praseverštině, později staroseverštině často s mytologickou tematikou zachycenou aliteračním veršem. Nejznámějším staroseverským mytologickým dílem a dílem skaldské poezie je Edda, jejíž prozaickou část později zkompletoval Snorri Sturlusson. Mytologické období skandinávské literatury postupně končí s christianizací a následnou latinizací v 10.–11. století. 

 

Literatury skandinávských zemí se od raného středověku až do novověku vyvíjely vzhledem k různé historii velmi odlišně. V největším kontaktu s evropskou vzdělaností bylo Dánsko, země od počátku silně pod vlivem soudobých evropských tendencí politických, kulturních, literárních i filosofických. Norsko, často pod dánskou nadvládou, naopak po slavné době staroseverské poezie prožívá dlouhé období temna až do 19. století, kdy začíná norské národní a jazykové obrození. Do té doby se norští autoři prosazují prakticky výhradně v Dánsku. Švédsko není toliko známé pro raně středověké ságy, zato se naopak podobně jako Dánsko výrazně podílí na kulturním a historickém vývoji křesťanské Evropy, od reformace přes renesanci až po osvícenství. Švédsky psaná literatura je již od středověku též literaturou dnešního Finska. Písemná finština se poprvé objevuje v renesanci u Mikaela Agricoly. V podstatě ale systematicky vzniká až v 19. století, kdy výměna švédské nadvlády za ruskou probouzí finské národní obrození a zájem o lidovou slovesnost. Izolovaně se vyvíjeící islandská litertura je až do 19. století souhrnně charakterizovatelná jako literatura epické poezie. Na slavnou éru staroseverských ság, Eddy a další skaldské poezie navazují svaté verše křesťanské. Od 19. století vstřebává i Island evropské vlivy romantismu a racionalismu.

 

Do historické mozaiky evropských literatur tedy plně zapadá pouze Dánsko a Švédsko, a sice v tom smyslu, že v obou zemích nacházíme bohatou literární činnost korespondující s jihem, a to v době renesance, baroka i osvícenství. Literatura ostatních tří zemí se do 19. století vyvíjela odlišně, leč vždy z jiných důvodů. V Norsku je příčinou nesamostatnost a absence jazykové normy. Norští autoři udržovali kontakt s Evropou a tvořili prostřednictvím Dánska. Finští obyvatelé byli pro jazykovou odlišnost izolováni a naprostá většina finskojazyčné literatury nebyla psaná. Elita v zemi hovořila švédsky, z těchto historických důvodů vzniká dodnes tzv. finskošvédská literatura. Island, byť jazykově severogermánský, byl kvůli poloze od Evropy odříznut a tamní obyvatelstvo na evropské dění přirozeně bezprostředně nereagovalo. Relativně srovnatelný vývoj severských literatur tak lze pozorovat až s příchodem 19. století.